Vamira | Vlk a Omnes

Všude byla tma. Možná někde v dáli svítil měsíc, ale ten ho moc nezajímal. Jen tam tak ležel, hlavu volně položenou mezi tlapami, na drápech už dlouho zaschlá krev. Nemohl usnout.

Závan větru mu pohladil srst. Jako by slyšel kroky ve tmě, prošly kolem něj. Nebylo však vidět nic jiného než tma. Jenže tahle tma nebyla tak studená. Něco se v ní schovávalo.

Zvedl hlavu a rozhlédl se. Jen hluché stěny jeskyně všude okolo. Zavrčel. Najednou jako by zahlédl v koutě jakýsi mlhavý obrys dívky.

" Kdo sem uvrhl tebe?" zeptal se.

"Nikdo," odpověděla "Jen jsem na někoho čekala." Chvíli bylo ticho.

"Jak dlouho už tu jsi?" zajímala se. Ten hlas zněl zase z jiného koutu jeskyně.

"Už dlouho," řekl "Proč se pořád schováváš?"

"Neschovávám se," zněla její odpověď. Jako by se při těch slovech stáhla ještě dál k chladné stěně. Zamyslel se.

"Tak proč nejdeš blíž? Já ti neublížím."

Odkudsi přicupitala malá šedá myš.

"Něco bych pro tebe měl," rozvzpomenul se. Vstal a odkudsi přikutálel bochníček sýra. "Já to jíst nebudu."

"Díky," pípla myš a pustila se do sýra. Chvíli ji pozoroval a potom znovu na chvíli odešel. Přitáhl celé žebradlo jídla a začal z něj tlapou vyhrabovat jednotlivé kusy.

"Dáš si šunku?" nabídl jí. Zpoza bochníku vystrčilo hlavu malé hnědé kotě. Mlsně se olízlo, ale vyděšeně znovu prchlo do tmy.

"Ne, díky." odpovědělo. "Nech si to."

"Ale já hlad nemám. Dej si."

"Vážně ne," ze tmy zasvítily zelené kočičí oči. "Leda...nemáš tam kus uzeného?"

"To bohužel ne." odpověděl po chvíli přehrabování ve vaku. "Ale třeba ho ještě najdu." Hledal dál.

Najednou bylo zase v jeskyni chladno a ticho. Jako by tam byl znovu sám. Zvedl hlavu a tiše na ni zavolal. Ticho.

"Tady jsem," ozvalo se za nějakou dobu ze tmy. "Je mi strašná zima."

Hledal až ve tmě našel malou, nehybnou ještěrku. "Taky je mi zima." řekl a natáhl k ní tlapu. "Ale mohl bych tě zahřát."

"Ne," vyhrkla vyděšeně a jako šedivé káčátko utekla pryč. Lehl si tedy zpět na své místo. Po chvíli ji jeho oči nalezly choulící se v koutku. Líně se zvedl a šel k ní.

"Musím tě dostat ven. Venku bude tepleji, jen zatím nevím jak..."

"Ale já už našla cestu ven." odpověděla mu a hlas se jí třásl.

"Tak proč jsi ven nešla?" řekl zaraženě.

"Nechci abys tu byl sám," šeptala. "Nesmíš být sám."

"Na mě se vykašli," začal a přibližoval se k ní. On měl teplý kožich, ale ona se v mrazivé tmě jeskyně choulila úplně nahá. Nechtěl, aby mrzla, ona nemohla mrznout. "Musíš myslet taky trochu na sebe, na mě nezáleží." šeptal a opatrně se k ní přitiskl, aby ji zahřál. Tentokrát už neucukla.

Pomalu zvedla hlavu a zadívala se do ledových vlčích očí. "Mě ano," řekla tiše a pohladila ho po srsti. Přitiskl se k ní blíž.

"Musíš se trochu zahřát," zavrněl vlk.

"Nemusím. Já nejsem nic." šeptala skoro neslyšitelným hlasem promrzlá na kost. Celou ji objal, jak nejpevněji svedl a byl odhodlán ji už nikdy nepustit. "Pro mě jsi všechno." zašeptal a políbil ji. Usmála se.

A tma už nebyla tak temná jako předtím a ani jednomu už nebyla zima a ani jeden už nebyl sám. Leželi spolu, schouleni k sobě. A možná někde venku svítilo slunce, ale to je moc nezajímalo. Měli jeden druhého.