Vamira | Čas

Všechno je tak jasné a zamotané... 

Zase ta síť. Cítím jak se stahuje. Tikot hodin. Rudé oči plyšové žáby a nic.

Nemůžu ho chytit. Proudí kolem. Tiká hodinami.Přehazuje mi písničky v mobilu. Posouvá mraky dál po obloze jako by je za něčím posílal. Je to pasáček - my jsme ovečky, máme zlaté obojky a on seče trávu a barví ji na hnědo. Má chladné ruce. Nebojí se ran ani šrámů. Je jako síť co nejde roztrhnout. Nemá srdce.

Běží. Utíká a my musíme za ním se svázanýma nohama a vodítkem na rukách. 

Maluje listy na barevno. Vrásky na čele. Drolí kámen. Píše deníky. Má ostré vlasy. Oči bledé jako smrt. Rozmotává hady co se koušou do ocasu. Rozbíjí hrnečky. Vysklívá okna. Nemyje nádobí.

Vidí jen vpřed. Nedívá se zpět. Tvaruje těla. Ušlapává hladinu rybníka. Jeho kostky jsou jen o šestkách a jedničkách. Karty nemíchá, protože to nestíhá.

Bílá stěna. Černá noc. Dračí oči.

Na ruce náramek z kočičích ocásků. Drápky místo řas. Pudlí kudrnky na nose. Loví brontosaury síťkou na motýli a má je v klícce. Lev se klaní kůzleti když on chce. Koně štěkají a kameny vadnou když se dívá. Slepice pískají, když jde okolo.

Ještěrkám trhá křídla.

(Vamira je sice strašně moc zamilovaná, ale někdy se musí vypsat. Aneb tohle vznikne, když si vezme sešit, propisku a píše, protože zase nechápe tok lidského času...)