O větách beze slov

V celek se spojují rozličná slova, trhají se a slepují znova a znova. Slovo je talisman, je to klíč k rozcestí - slovo je opium, meč slávy i neštěstí. A tak zkroucenosti našich vět -ač snad nevinné na pohled- dýcháme ušima a pijeme srdcem (ať už jsme křehká dívčina, či stáváme se vrásčitým starcem) buď nás hladí a nebo řežou, před světlem dne stejně neutečou.

Chytá je inkoust psacích per, notové papíry a průhlednost skel. Jsou jako výstřel, nebo jídlo ze školní kantýny. Obyčejné. Nezdá se vám? Máte pravdu, je to zřejmé. Mluvit umí každý, ať Čech či Holanďan - i když mají slova jiná. Oba jsou často samý spěch a každý z nich zapomíná, na význam : slovo ježivot, krysařova píšťala - slovo je vzduch... ale to už jsem přece říkala!

No, je jeden svět, kde se nemluví. Slova tam ztratila význam už z počátku, je totiž pln tolika druhů bytostí, že by se snad museli učit mluvit pozpátku aby si navzájem rozuměli! Takže ten svět vlastně ani jméno nemá, není to třeba Jeníček, nebo Jenda, má jen jedno modré nebe, tím směrem když zvedneš hlavu a na něm zářivý kroužek z ohňobalu. Ten kroužek stále utíká a nechce stát a když uteče tak nevidíš - ale zase přiběhne zpět, když si chce zase hrát.

A tak ten svět je různý, skoro jako všechna jeho slova v kupě - někde jsou chladné skluzny, jinde vyhřáté dračí sluje, nebo vysoká stébla a stromy, jinde zas vysoké šedivé domy.... a co vám to budu vyprávět takhle,

chci vám přeložit tento svět,

i když se nezkládá z našich vět,

když víc než slovo je rudý jarní květ

a žijí tam bytosti co známe jen z povídek.

Možná že jednou, až přejde nov, budeme sami mluvit větami beze slov.

Věty o spoustě slov, O větách beze slov.