Vamira | Asi o skromnosti...

 

Můžeš mít křídla,

ale chodíš po nohou.

Hladí tě tráva

s vůni malinového mýdla

a slavík s tichou pokorou,

ti pěje na cestu.

Smíš přecházet přes zlaté mosty,

ale brodíš toky.

Chladné vlnky mírní proud,

proplétají se mezi prsty, 

hlídají tvé kroky

až na druhý břeh.

Máš práva jako šlechtic,

ale vystupuješ jako pocestný

s modrou myslí

starých sudic

a všem na očích,

přesto nezvěstný.

Můžeš stát zpříma - a hledět v dál,

svůj pohled ale dáváš zemi.

Zhlížíš, jak zrnka prachu,

maj z cesty taneční sál,

ten nejlepší mezi všemi,

když vítr hraje na zvonky

bez cenzury, beze strachu.

Míjíš lidi a slušně zdravíš,

když můžeš ohrnovat nos,

když některé prostě nenapravíš.

Stále maj tu svou závislost,

závidět jiným a jnom brát,

nespravedlnosti vyčítat.

Vybíjet si na ní zlost.

Umí mluvit

a od pusy se jim práší

- o tom jak slunce světlo zháší!

že lepší je sedět,

nežli stát,

lepší je mluvit,

než poslouchat.

Koukat se nesmí,

jen boháč má právo,

prázdný je vesmír

a v šest začíná ráno.

Řekli že dole je zem

a nahoře nebe,

že slunce je den,

že mráz nás zebe,

co má křídla je pták

a pes má čtyři nohy,

že oči jsou zrak

a bez rohů jsou kruhy.

Voda je mokrá - voda teče,

co nemá nohy - neuteče.

Nalinkovali svět

a přeškrtli snění,

zahrabali představy do kamení.

Co vidíš je

a co ne to není,

jinak to nebude

jen počasí se mění.

A přesto jsou vůně,

a přesto jsou city,

přesto troubí slůně

bez trumpety.

Přesto směješ se - a můžeš klít!

Vždyť můžeš moct,

ale musíš chtít!