Věž

II.

Hradba zbořená dechem luny,

Drahokam z čirých krystalů

Tepe v chladné šedi

jako srdce pumy.

Ve zlomeném kameni základů

kde si teď hrají děti

Za cedulí zakázáno.

Na základech monarchie

zbourané lidem,

ohněm opálené,

měsícem oplakávané

když hvězdy žalem zakoply

a roztříštily se o zřícenou věž.

Teď černým klidem omámené

trávě otrávené

oddávají se mrtvé cihly.

Mění se v písek a nictonou lež,

že po dynastii  přijde dynastie.

I.

Dvůr dýchající láskou

a vesnice štěstím opevněna

jako páskou,

co z moruší je upletena.

Teplo hřejíc srdce,

vášně

hašené jarním deštěm

rpzlývající se

jako cukrová vata

zalévající duše lidí

jako všelék na bolest.

Hbitá ocel v rukou mužů

a přeslice v rukou žen.

Dětské sny po okraj plé

rytířů a princezen.

Sen na snu

jako kamen na kaměni

co se touží dotknout nebe

se pne vzhůru

s pomocí bílé holubice

na rameni.

V.