Díl 1. Příběh Katríny a Šantal část 1/2

,,Vkrádá se do srdcí jako stín,

plíží se nocí a napadá ráno.

Útočí na slunce a bije se s hvězdnou září

za potlesku měsíčních paprsků

bledých strachem"

!!Upozornění, tato povídka obsahuje nesmyslná ale záměrná slovní spojení !!

Měla jít po cestě, nebo rovnou zůstat doma. Třásla se, i když měla na sobě 2 svetry.

Katrína klopýtala po poli za městem, každou chvíli zakopávala o ztvrdlou hromadu hlíny a nohy se jí vyvracely, podzimní vítr ji hladil po tváři svými ledovými prsty a pohrával si s jejími havraními vlasy. Měla namířeno do vesnice za polem, našla černý lísteček od své nejlepší kamarádky Šantal, aby co nejrychleji přišla. Katrína sice neměla tušení, co Šantal potřebuje v neděli před půlnocí, ale nejlepší kamarádka, je nejlepší kamarádka.

,,Katríno! Co se děje!"

Katrína vzhlédla od svých nohou. Dávala dobrý pozor aby neupadla,ale když zaslechla...

,,Šantal! Jdu za tebou, psala jsi mi přece .."

,,Cože?" zarazila se blondýnka když k ní doběhla ,,Já nic nepsala, to ty ..."

Silný vítr srazil Katrínu na kolena a hlavou jí udodil o hroudu hlíny. Šantal si k ní  s výkřikem,,Katríno" klekla a  odhrnula jí vlasy z čela. Měla zavřené oči a nehýbala se. Vítr jak příbral na síle, utichl. Namísto něho se prostorem rozezněl ne o moc příjemnější smích. Smích, jenž skýtal vzdechy utrpení bludných duší ztracených v prázdnu a zároveň vášnivé pobavení s příchutí vánku letní bouře.

,,Přišly obě" zaskřípal jakýsi hlas, tónem, jakoby staré babici náležel.,,Na hrbolaté rovině, ku pětadvacáté hodině, nejsou uprostřed však střetly se v onom bodě, jsou tu.."

,,Jsou tu..jsou tu... tu.." špitalo spoustu tichých hlásků, jako by snad měli být ozvěnou, že i hvězdy ztratily lesk těmi odrazy. Lunu zahalil temný plášť a oslepující tmou se nenuceně rozléhalo chichotání maličkých tvorečků poletujících okolo na konících z měsíčního svitu.,,Jsou tu, jsou tu! v tu hodinu, v ten jeden čas, za rodinu pojmou nas...hihi...hihi...."

Jejich hlásky hladily po srdci jako růžové lístky a bodaly jako ostří dýk, že ubohou dívku porážely k zemi.

,,DOST!"

a Luna ozářila prostranství panského dvora. Měšťanské domy a kašnu v níž vody už dlouho nebylo. Šotci padli na zem a rozpustili se v záři měsíční.

Šantal vzhlédla a spatřila postavu v černém kimonu oděnnou a s vlasy barvy svítání.

,,Kdo jste ?!" vykřikla přidušeně, avška žena si jí nevšímala. Přehodila si bezvládnou Katrínu přes rameno a ladným pohybem ruky jí pokynula aby šla s ní. Šantal už kvůli Kátrin chtěla s ní jít.

Ona osoba ji vedla temnými uličkami města, jež byly tak stejné, že se rozplývaly před očima do tvarů různých a postejnavě nicotných. Domy mizely před očima a jevily se na zcela jiných místech než stáli předtím. Na komínech seděly žluté kočky a vyly na měsíc s přízvukem lesního rohu v intonaci vůně česneku. Na drátech seděli vzhůru nohama netopýři a v lampách tančily psící světlušky.

A v dálce se tyčila mramorová věž.

Konec 1.části 1.dílu

(byla jsem pochválena že se hezky vyjadřuju za čež moc děkuju..... evidentně jsem si to právě pokazila xD)

info o nesmyslnosti nekterých slov zde